Vážení čtenáři,
dnes si netradičně dovolím psát o Jihoafrické republice, která je zmítaná velkými protiklady, ale Česko jí přesto může mnohé závidět.
Závidět této bývalé nizozemské a britské kolonii – jak jsme se shodli s jednou známou z Německa, která do Jihoafrické republiky jezdí řadu let – můžeme třeba už jen kvalitu potravin, zejména masa, proti níž je nabídka Lidlu a dalších diskontů v Česku a Německu žalostná.
Bydlíme na bohatém předměstí Kapského Města, v Somerset West, které se rozkládá na úpatí hory Helderbeg, odkud se dá přehlédnout celý záliv False Bay s dlouhou písečnou pláží a bílými hřebeny vln (mimochodem na druhé straně zálivu se pod Stolovou horou nachází vinice Klein Constantia Zdeňka Bakaly), a v nákupních centrech je výběr srovnatelný s Evropou, mnohdy i pestřejší.
Příjemně českého turistu překvapí také úroveň služeb. Lidé nejsou odtažití, naopak se usmívají a rádi konverzují. Jak říká jeden český programátor, který v Kapském Městě tráví každý rok tři měsíce a za manželku má Jihoafričanku, „za stejné peníze toho v JAR dostanete v restauraci mnohem víc“. Má tím na mysli kvalitu obsluhy a servírovaných pokrmů.
Není to přitom dáno jen tím, že je v JAR levná a hojná pracovní síla, která se rekrutuje nejen z místní populace, ale i z řad přistěhovalců ze Zimbabwe, Namibie a Mosambiku. Nezaměstnanost je v JAR na hrozivé úrovni 32 procent, nicméně skoro u každého domu pracují místní nebo zmínění přistěhovalci jako zahradníci, hospodyně, uklízečky nebo na stavbě. Je to paralelní, druhá ekonomika, ve které se daně neplatí.
Trh práce v této šedé ekonomice je mimochodem zajímavý. Nedaleko domu, kde bydlíme, je velká křižovatka, kde každé ráno vidím sedět deset až dvacet černošských mužů. Koukají, čekají, až po čase jsem zjistil, že na práci. Křižovatka plní funkci úřadu práce. Protože majitelé menších stavebních firem a všichni další, kdo někoho potřebují, si pro ně sem prostě přijedou. Dělníci mají často u sebe nějaký nástroj, aby bylo jasné, na co se specializují.
I když je v Somerset West „afrikánský svět“, tedy mluví se tu hodně afrikánsky (řeč, která vznikla hlavně z nizozemských dialektů), všichni od prodavaček v obchodě po zaměstnance autoservisu, nemluvě o vzdělanějších lidech, mluví přirozeně anglicky, černoši pak často ještě jazykem khosa nebo jiným z desítek dialektů.
Není to ale jen jazyk. Ta směs lidí je v něčem velmi osvěžující. Ano, uznávám, hlavně pro někoho, kdo vizuálně vypadá podobně jako bývalí kolonizátoři. Česká společnost je proti té jihoafrické nesmírně uzavřená, jazykově i společensky, a velmi konzervativní, tj. existuje jen málo sociálních modelů, např. v rodinách, přičemž se od sebe prakticky neliší.
To osvěžující tady je, že je tu prostor pro odlišnost, lépe se tu „dýchá“. V JAR je často různorodost viditelná i v rámci jedné rodiny, kde lze na jednotlivých členech, sourozencích, sestřenicích u každého rozpoznat jiné kořeny, indické, africké nebo evropské.
V JAR je teď polovina dlouhého léta. Teploty se pohybují v lednu a únoru mezi třicítkou a pětatřicítkou, neustále mírně fouká a někdy vítr na celý den zesílí. Navzdory dlouhému létu a příjemnému klimatu však určitě nelze říct, že tato země nemá obrovské problémy.
Ale spíš než nevraživost mezi rasami, která tu primárně citelná není, je napětí v tom, že malá část populace (i černošské) je relativně bohatá, a zbytek je velmi chudý. Nevraživost je extrémně vysoká hlavně mezi černošskými místními obyvateli a černošskými přistěhovalci, a to je – kromě krádeží majetku bohatších obyvatel – hlavní zdroj vysoké kriminality, která se koncentruje na určitých místech, hlavně v tzv. townshipech, tedy obrovských příměstských slumech, kde v plechových chatrčích žije obrovské množství lidí.
V Jihoafrické republice stagnuje ekonomika poslední dekádu, zatímco v Česku „jen“ několik posledních let, a HDP na hlavu je čtyřikrát nižší než v Česku. Ale tady jsou hlavními problémy výpadky elektřiny několikrát týdně. V aplikaci státní firmy Eskom, tedy místního „ČEZ“ zjistíte, kdy přesně budou.
Jsou způsobeny korupcí a špatným řízením tohoto gigantického státního podniku, kam si vládnoucí Africký národní kongres (ANC) dosadil během třicetileté vlády své lidi, jimž záleželo spíše na vlastním obohacení než na výrobě elektřiny. Po dlouhé vládě rasistického apartheidu řada lidí cítila a dodnes cítí, že je čas si trochu „nahrabat“.
Přitom v roce 2001 vyhlásil deník Financial Times zmíněný Eskom nejlepší energetickou firmou světa. Dnes jsou elektrárny Eskomu zastaralé, neudržované a nezvládnou vyrobit tolik proudu, aby pokryly potřeby země. Je to problém pro průmysl, i třeba pro majitele malých obchodů, protože musí kupovat naftové generátory, aby mohli vyrábět nebo se jim v lednicích nezkazilo zboží. Země, aspoň tady v bohatém Západním Kapsku, se tomu ale přizpůsobila, a v obchodních domech po výpadku okamžitě zapnou solární zdroje, které jsou vidět i na střechách rodinných domů všude v okolí.
Kromě elektřiny brzdí ekonomiku i nefungující logistika: Státní Transnet je hlavním důvodem slabého exportu nerostných surovin od diamantů přes zlato, platinu, měď až po uhlí a železnou rudu. Špatné řízení státního podniku, který podobně jako Eskom žádá pravidelně stát o sanaci stamiliardových dluhů, výrazně ekonomiku brzdí. Letos je volební rok, ale zřejmě znovu zvítězí ANC, která vládne od konce apartheidu a o reformách více mluví, než je provádí.
Podle profesora politologie z University of Cape Town Anthonyho Butlera, autora biografie prezidenta Cyrila Ramaphosy, přitom mohou být právě nerostné suroviny tím, co zemi podrží do budoucna. „Stále zde existuje spousta přírodních zdrojů, které mají potenciálně vysokou hodnotu. Jde jen o to, zda nalezneme nějaký důsledný způsob, jak kolem těchto zdrojů vybudovat nějakou formu reindustrializace. To bych tady chtěl vidět,“ řekl mi Butler minulý týden.
Zdroje totiž stát v čele s prezidentem Ramaphosou nemá. Daně platí jen velmi malá část populace, navíc jedna pětina z vybraných daní aktuálně putuje na splátky státního dluhu, který se za posledních pár let vyšplhal až na 67 procent HDP a kvůli slábnoucí měně a vysokým úrokovým sazbám je na vzestupné trajektorii. Jihoafrickou republiku proto trápí i vysoká inflace (i když ne tak vysoká jako v Česku), která decimuje hlavně nejchudší.
Výsledkem rostoucích cen je kriminalita, která po dekádách poklesu začala v posledních několika letech znovu růst. Ohniska jsou soustředěná hlavně ve zmíněných townshipech, kde zabloudivší turisté pravidelně přicházejí o majetek a někdy i o život. Zloději s noži v poslední době začali občas ohrožovat i turisty, kteří se vydají na pěší túru na Stolovou horu. Je třeba se některým místům obloukem vyhnout a nechodit bez doprovodu po ulicích města po setmění. Ve dne jsou restaurace i ulice bezpečné a mnoho míst včetně bytových komplexů je střeženo soukromými bezpečnostními službami.
Je třeba dodat, že Západní Kapsko je v rámci Jihoafrické republiky nejvyspělejší a nejlépe fungující oblast, takřka „evropská“, přičemž ostatní části jsou mnohem chudší a zbídačenější, a proto se sem střední třída z Johannesburgu či Durbanu v posledních letech masivně stěhuje.
Bezkonkurenční je totiž v Kapském Městě a celém pobřežním pásu na východ přírodní spojení horských masivů a oceánu. Krajina je v Jihoafrické republice velkolepá. Dlouhá údolí s horami vysokými přes dva tisíce metrů se táhnou i do vnitrozemí. Na východě Kapského Města je pak neuvěřitelné množství vinic, které se zvedají a klesají po kopcích a úpatích hor.
Kvalitní víno je levné, a i když kultura vína je v Česku na vzestupu, tady je přece jen o řád výš. Stovky vinařských usedlostí a farem jsou vlastněny bohatými Jihoafričany, státem i cizinci, historické budovy z koloniální éry opraveny a vybaveny příkladnými zahradami, dětskými hřišti, restauracemi, všechny bezpečné. Život se po jejich návštěvě jeví nádherně. |
