Vážení čtenáři,
česká ekonomika je ustrnulá podobně jako hlavní město Praha, v němž něco zbořit či postavit trvá řadu dlouhých let. Proč stále tak nehybně stojíme na místě?
V 90. letech jsme s Václavem Klausem a Milošem Zemanem nastoupili cestu zefektivňování hospodářství, které bylo zplundrováno desítkami let socialismu. Podniky fungovaly jen díky tzv. měkkým rozpočtovým omezením neboli hromadily vnitřní ztráty, které kryly dalšími a dalšími dotacemi ze státního rozpočtu (popsal to maďarský ekonom János Kornai).
V první dekádě 21. století jsme pokračovali ve zvyšování efektivity hospodářství a produktivita rostla. Česko se plně zapojilo do sofistikované sítě subdodavatelských řetězců Německa. Náš západní soused však vždy shrábl největší marži, protože vyvážel finální průmyslové výrobky či automobily do celého světa včetně Číny.
Česká ekonomika rostla nejen kvůli efektivnějšímu řízení, ale i díky přílivu zahraničního kapitálu a dostupné, levné a kvalifikované pracovní síle. Nevadilo proto ani, že za tuto službu si cizí kapitál vybíral svou daň v podobě dividend, které putovaly do zahraničí.
Konec levných peněz
V druhé dekádě 21. století tato éra postupně končila, protože v ekonomice už přestával být prostor pro efektivnější alokaci pracovní síly a kapitálu. Česko podobně jako téměř celý svět těžilo z extrémně nízkých úrokových sazeb, které však spíš hospodářství deformují a ve finále tlumí jeho růst (podrobněji o tom historik Edward Chancellor).
Dnes nás sice pořád trochu zachraňují nízké mzdy ve srovnání s Německem (tamní podniky do Česka přesouvají další výrobu nebo třeba i konstrukci), ale dál růst je těžké, protože vhodné pracovní síly je nedostatek.
Firmy jsou relativně na moderní úrovni, ale kýžená robotizace a automatizace v řadě oborů naráží na svoje limity – těžko například automatizovat výrobu základních výrobků jako jsou hydroizolační fólie či rašlové pytle na balení slámy, které vyrábí královédvorská textilka Juta.
Kvůli vysokým cenám energií také v Evropě nemá valnou budoucnost těžký průmysl, přičemž česká ekonomika patří k těm energeticky náročnějším, ale zároveň energeticky nesoběstačným (zhruba třetinu energií musíme dovážet).
K tomu přidáme komplikovaný daňový systém, chronicky pomalou práci úřadů v čele se stavebními, zastarávající či chybějící železniční a dálniční infrastrukturu, a finanční systém, v němž jsou firmy odkázány na libovůli bank.
Velkým zvratem, který začal odhalovat slabá místa v české ekonomice, byla pandemie covidu-19. Světové centrální banky v rámci boje s inflací zvýšily úrokové sazby, státy se masivně zadlužily (Česko nejrychlejším tempem v Evropě). Ekonomická i investiční aktivita se utlumila. Peníze najednou znovu získaly hodnotu.
Lidé přirozeně přestali utrácet a nakupovat nemovitosti, v Česku kvůli vysoké inflaci ještě víc. Ziskovost se zvýšila vybraným velkým firmám, které vydělávají na drahých energiích či zbraních, nebo jsou na oligopolních trzích jako telekomunikace či maloobchod, ale v ekonomice jako celku klesá. Jsme v klesající fázi hospodářského cyklu.
Hledání cesty ven
Stále přitom máme nejnižší nezaměstnanost v EU. A je pozoruhodné, že i přes zvýšené náklady na energie a rostoucí mzdy v Česku firmy krachují jen velmi málo. Zatímco v ostatních zemích včetně Finska či Francie firmy kvůli inflaci, úrokovým sazbám a slabé ekonomice bankrotují – a lidem nezbývá nic jiného než začít nový byznys nebo si najít novou práci – v tuzemsku je počet bankrotů firem na nejnižších úrovních z celé Evropy.
Česká ekonomika je v tomto ohledu zakonzervovaná a strnulá, všechno v ní trvá velmi dlouhou dobu. Firmy se podle bankéřů zdráhají investovat, všeobecný postoj je vyčkávání, než se poptávka vrátí na původní úroveň. Z pandemických zisků a dotací splácejí své úvěry, ale nové investiční si moc neberou.
Neříkám, že tento útlum nepřežijeme. A neříkám, že mám nějaké zázračné řešení, které by nebylo známé: Zjednodušit administrativu a daně, zrychlit fungování soudů, reformovat vzdělávání a zdravotnictví a podpořit rozvoj regulovaného finančního trhu, aby začínající a menší firmy měly víc možností financování růstu prostřednictvím dluhopisů, fondů kvalifikovaných investorů a dalšími cestami.
Jsem optimista, protože současná vláda na částečných reformách – byť svým tempem – pracuje, a také každá firma, se kterou se bavím, se v rámci svých možností pokouší vymýšlet nové věci, produkty i nové kanály prodeje. A tato aktivita nás postupně dostane z útlumu.
Česká ekonomika je navíc nesmírně komplexní a pro zahraniční pracovníky z východních i západních zemí stále atraktivní. Řada firem vyrábí či vyvíjí řadu produktů na vysoké úrovni, z nichž některé může razantněji rozvíjet.
Jak říká americký nobelista indického původu Ahijit Banerjee, který věnoval studiu zaostalých ekonomik celý profesní život: „Bohužel stejně jako toho mnoho nevíme o samotných příčinách růstu, nevíme moc ani o tom, proč se v některých státech hospodářský růst zadrhne a v jiných nikoli, a nevíme ani, jak růst odblokovat.“
Jediné, co podle Banerjeeho v této situaci můžeme dělat, je zlepšovat životní úroveň obyvatelstva cílenými konkrétními opatřeními ve zdravotnictví, školství či vzdělávání tak, abychom byli připraveni na růstovou vlnu znovu naskočit. Doufejme, že se to brzy stane. | 
