Vážení čtenáři,
z mnoha stran slyšíme, že tuzemská ekonomika je na rozcestí, vyčerpala svůj potenciál a musí se změnit. Kam se ale má ubírat?
Česko má geografickou výhodu. Leží ve středu Evropy, kde přes něj sice každý den přejedou statisíce kamionů, ale je také blízko silným ekonomikám, které v tuzemsku investují, a má silný průmyslový základ.
Jak ale zemi „přetočit“ ze subdodavatelské ekonomiky na ekonomiku, kam firmy přenášejí svá sídla – když už ne pro celou Evropu či svět – aspoň pro střední a východní Evropu?
V tom nás nebrzdí ani tolik politická reprezentace, která je ve srovnání se sousedy – Polskem, Slovenskem, Maďarskem či Balkánem – velmi klidná a předvídatelná, jako spíš silná byrokracie, ztělesněná nepružnými stavebními předpisy. Připomeňme, že ekonomika v Česku dosud nedosáhla předcovidové úrovně, zatímco v sousedním Polsku ji výrazně přerostla.
Česko je součástí silného automobilového „hubu“, který soustřeďuje dodavatele a výrobce automobilů, kteří obchodují převážně s Německem. Provázanost je obrovská, protože 31 procent českého exportu směřuje do Německa a zpět přichází do Česka 21 procent importu, především auta a autodíly. Tato část ekonomiky se smršťuje, a zřejmě bude smršťovat dál, protože rychle mizí naše výhoda levné pracovní síly. Posílí jen ta část, která si sahá na finální produkt a výraznější marži.
Už v současnosti probíhají prodeje firem od slabých až k těm, kteří dokážou pracovat efektivněji. Tuzemského kapitálu v rukou jednotlivců není tolik. Finanční a průmyslové skupiny by bylo možné spočítat – s nadsázkou – na prstech rukou i nohou. Ale organicky tu v posledních letech vzniká nová kapitálová větev – fondy kolektivního investování (FKI), v nichž se kumuluje víc kapitálu, než jsou jednotlivým firmám schopny poskytnout banky. V těch největších jako J&T Arch Investments jsou desítky miliard korun.
Středoevropský hub
To je nesmírně pozitivní vývoj, který ukazuje pružnost a sílu českého kapitálového trhu, jehož vlajková loď – pražská burza – úplně neplní svou roli. Jeden můj známý tvrdí, že pokud prostředí FKI zůstane stabilní, nebude se hýbat svévolně se zdaněním a kontrolním systémem depozitářů, pak má Česko šanci stát se středoevropským hubem těchto typů fondu.
Musíme se však vyhnout další vlně mezinárodních arbitráží, které v zahraničí pověst solidní a stabilní právní struktury v Česku neposilovaly.
Pokud má Česko začít výrazně růst, musí pokračovat přísun zahraničního kapitálu a lokální kapitál musí přestat mířit do aktiv vyspělých západních států.
V tuzemsku se tvoří finančního kapitálu poměrně dost, avšak podobně jako v Německu a dalších přebytkových zemích v čele s „ropnými státy“ a Čínou tento kapitál míří do finančních aktiv na vyspělé, stabilní trhy (a tedy nikoli, jak říká ekonomická teorie, do míst, kde je kapitál potřeba, aby se úroveň s vyspělými státy srovnávala). Toto je velký psychologický skok a nejsem si jist, jestli jsme ho schopni udělat.
O malém sebevědomí českého národa svědčí prudké reakce spotřebitelů na krize. Po minulé světové krizi 2008/9 se Evropa ponořila do dluhové krize, ale Češi v letech 2011 a 2012 naprosto přestali utrácet z obav z budoucnosti a patřili k nejpesimističtějším v celé Evropské unii. Mohutně k tomu přispěla tehdejší vláda, která nastavila „šetřící“ modus bez úvah o budoucím růstu.
Ekonomiku to srazilo na kolena a v současnosti hrozí, že debata ve veřejném prostoru způsobí to samé. Vydatně k tomu přispívá vysoká inflace, v níž rámci Evropy rovněž vynikáme. V debatách o úsporném balíčku a konsolidaci rozvrácených veřejných financí naprosto chybí úvahy o podpoře budoucího růstu. Nevede se diskuze o veřejných programech a investicích, které by růst mohly za pár let výrazně podporovat.
Český Mittelstand
Katarzí by při změně ekonomiky na tu s „vyšší přidanou hodnotou“ mohlo být paradoxně další posilování koruny, která prověřuje schopnost exportérů vyrovnat se s vyššími mzdami a u některých schopnost vůbec přežít. Nutí podniky modernizovat, stavět solární panely na střechách, investovat do optimalizace výroby.
Pokud výhoda nízkých mezd a slabé koruny v ekonomice přestane existovat, bude to konec ekonomiky, která subvencuje domácí exportéry. V současnosti přitom situace nejvíc a disproporčně dopadá na malé a střední firmy, které si nemohou půjčovat za nižší sazby v eurech a musí žít v prostředí vyšších úrokových sazeb, které nastavila Česká národní banka.
Právě český „mittelstand“ zažívá největší krizi a transformaci. Většina vysoké ziskovosti firem v ekonomice, která loni činila 46,1 procenta a zůstala tak vysoko nad 40procentním průměrem Evropské unie (stejně tak míra firemních investic), připadá na velké firmy. Ty obcházejí nevýhodu drahého financování přes euro, a – jak se ukázalo v posledním roce – disponují poměrně velkou tržní silou, která jim dovoluje navyšovat ceny pro domácí spotřebitele i zahraniční odběratele, takže jejich marže paradoxně rostou.
Nový odraz české ekonomiky tedy přijde, až znovu klesnou úrokové sazby na úroveň 3 až 4 procenta. Modernizované malé a střední firmy budou mít prostor znovu vytvářet vyšší zisky, spotřebitelé po odeznění ožebračující inflační vlny znovu získají tolik potřebný optimismus a spustí se konjunktura nového cyklu. | 
