Vážení čtenáři,
zbrojařské firmy byly pro bankéře i investory ještě před pár lety nepřijatelné kvůli pravidlům sociálně odpovědného investování. Doba se po ruské invazi na Ukrajinu změnila a banky se předhánějí, kdo bude výrobce zbraní úvěrovat.
Majitel zbrojařské skupiny Czechoslovak Group Michal Strnad se stal podle agentury Bloomberg nejbohatším českým miliardářem, když o zhruba sedm miliard korun předstihl vládkyni skupiny PPF Renátu Kellnerovou. Bez ohledu na to, zda je propočet agentury zcela správný nebo ne, tento posun jasně dokládá, jak je nyní zbrojní průmysl v kurzu. Nejen Strnadově skupině, ale i dalším zbrojařským hráčům svižně rostou zisky.
Kromě zisků se zlepšuje i pověst výrobců zbraní. Jde o dramatickou proměnu, protože rozhodně před ruskou invazí na Ukrajinu a zřejmě i nějakou dobu po ní byl tento sektor vnímán bankami a investory jako špinavý byznys. Z pohledu ESG (sociálně odpovědné investování; z anglického Environmental, Social, and Governance) byl totiž odpudivý, a proto nehodný financování a investic.
Banky proto dlouho váhaly s poskytováním úvěrů, na což si ostatně zbrojaři stěžovali u ministryně obrany Jany Černochové ještě na podzim loňského roku. O přehodnocení pravidel, která by umožnila investice do výrobců zbraní, už však uvažuje řada fondů zaměřených na ESG investice a politici rovněž usilují, aby do tohoto sektoru investoval norský státní penzijní fond, který to má zatím zakázané. Mění se i přístup bank. Strnadovu skupinu financují syndikáty bankovních domů a české banky o sto šest upisují její dluhopisy.
Změna se odráží i v označení samotného sektoru. Nyní už nejde o zbrojní průmysl, ale obranný. A to už je jistě z pohledu ESG v „pořádku“. Ostatně, jak zní oblíbený vtip zbrojařů: My jsme zelení už dlouho, akorát khaki.
Obrat ale možná přichází pozdě, protože řada společností už peníze ve skutečnosti nepotřebuje, pokud tedy nedělají obří akvizice jako Strnadova skupina. Zákazníci totiž platí dobře a za zbraně se navíc platí dopředu, nikoliv na faktury, jak je zvykem v řadě jiných odvětví. Tanky a děla jednoduše nejsou párky, za něž obchodní řetězce zaplatí několik týdnů po jejich dodání.
Marže jsou v době konfliktu na Ukrajině skutečně mimořádné. „Repasovaný tank T-72 stál před válkou 400 až 500 tisíc eur, nyní se prodává za 1,2 milionu eur,“ uvádí zdroj pohybující se ve zbrojařských kruzích. O stoprocentní marži si může nechat zdát i řada technologických firem. Konkrétně u amerických firem ze sektoru čipů se podle dat profesora financí ze Stern School of Business Aswatha Damodarana pohybuje čistá marže okolo šedesáti procent.
Výstižným příkladem, jak se evropským zbrojovkám daří, je německý Rheinmetall, jehož hodnota se od začátku roku více než ztrojnásobila na 85,4 miliardy eura. Akcie německého zbrojaře se obchodují za téměř stonásobek čistých zisků. Jen pro srovnání: Polovodičový kolos Nvidia se prodává za 46násobek zisků.
O enormním zájmu o zbraně svědčí i kontrakty oznámené během mezinárodního veletrhu obranné a bezpečnostní techniky IDET v Brně. Optická společnost Meopta dodá za stamiliony korun zaměřovače na vojenské pušky na Filipíny, do Indonésie nebo Brazílie. Ministerstvo obrany pak jedná se společností SVOS Přelouč o koupi 16 až 24 bojových vozidel MARS, což je obchod za stamiliony korun.
Rozmach globálního zbrojního či obranného průmyslu v sobě ale skrývá jedno velké nebezpečí. Sektor totiž nebude mít zájem, aby tato unikátní byznysová příležitost v podobě největšího válečného konfliktu v Evropě od 2. světové války brzy skončila. To se proto bude promítat i do lobbingu. A na něj mají zbrojaři nyní skutečně velké peníze, kterými mohou ovlivňovat rozhodování politiků na celé planetě.
I v případě rychlého uzavření míru mezi Ukrajinou a Ruskem ale mohou být přinejmenším evropské zbrojovky v klidu. Evropské státy, které se v posledních pár dekádách fakticky vykašlaly na zbrojení, nyní budou svůj schodek dlouho dotahovat. A to znamená mohutné nákupy pušek, dělostřeleckých granátů, raket či letadel. | 
