Vážení čtenáři,
v zemi, která roky zažívá trauma z vysokých dotací pro „solární barony“, to zní jako paradox. Ale cestou ke zlevnění energií není boj se zelenými zdroji, právě naopak. Pokud se jich teď nepostaví dost, což hrozí, budeme litovat.
Po letech závidění, jak nám Polsko ukázalo záda s budováním dálnic, je tu nová příležitost prohru zopakovat na dalším poli. K mání je spousta unijních peněz na budování zelených zdrojů energie. Poláci to vědí, Češi váhají. Nové výpočty ukazují, že tento rozdílný postoj povede během následujících deseti let k tomu, že v Polsku zas půjde koupit něco levněji než u nás. Tentokrát elektřinu.
S varovnou prognózou přišel tento týden Svaz moderní energetiky (SME) spolu s analytiky z uskupení Fakta o klimatu. Jejich nová studie dobře vysvětluje riziko, které v Česku leckomu zní paradoxně, ale nelze jej popřít – stávající liknavost v budování nových solárních a větrných parků se nám vymstí a udělá z Česka ostrov zbytečně vysokých cen.
Mnohé pozorovatele zdejšího dění napadne, že něco takového přece nemůže být možné. Vždyť česká zkušenost je přesně opačná – staré solární parky nás stojí přes 40 miliard ročně, moc proudu nevyrobí, tak proč znovu hazardovat? Babiš, Okamura, a tak trochu i Fiala říkají, že Green Deal všechno jen zbytečně zdražuje – neměli na mysli právě toto?
Možná měli. Ale nové výpočty ukazují, že realita je z několika důvodů jinde. Zelené zdroje lze dnes vybudovat daleko levněji než v roce 2010. Jsou na ně peníze darované zvenčí. A kdo je nevyužije, bude v rámci současného uspořádání Evropy vyrábět elektřinu zbytečně draho.
Těsně nad Polskem, výrazně nad Německem
Pokud se Česko neprobere a zůstane v módu, kterému v SME a Faktech o klimatu říkají „business as usual“, skončí v roce 2035 se silovou elektřinou za 101 eur/MWh. Těsně nad 100 eury v Polsku a 69 eury v Německu. Jde samozřejmě o vzdálené odhady, jedno euro je rozdíl v rámci statistické chyby. Ale je zjevné, že nejde o žádoucí trend.
Vstřebat toto varování přitom v české euroskeptické kotlině představuje nelehké mentální cvičení. Takže – v čem je ten trik?
Principiálně jde o to, že staré fosilní zdroje jsou v EU zatíženy emisními pokutami a navíc potřebují palivo, které se často vozí z problematických zemí (plyn) nebo zatěžuje ovzduší (uhlí). Povolenky jsou tu právě od toho, aby se na úkor špinavých zdrojů podpořil rozvoj těch čistých. Tak to říkají staré dohody EU, které podepsal Fiala i Babiš. Čisté zdroje navíc žádné palivo nepotřebují, provozně fungují zadarmo.
Ocitáme se tedy v podobné hře, jako byla ta předchozí u polských dálnic. Buď si jako Poláci za peníze z povolenek vybudujeme něco nového, nebo budeme dál draze pálit uhlí, lamentovat nad diktátem Bruselu a divit se, proč velké firmy s ohledem na svůj zelený profil raději utíkají z Česka do Skandinávie.
Třetí od konce
V krizových dobách není nic potřeba vysvětlovat. Drahá fosilní elektřina po vpádu Ruska na Ukrajinu podnítila přirozenou snahu pojistit se v samozásobení. K síti byly ke konci roku 2024 připojeny soláry o výkonu skoro čtyř gigawatt, tedy dvakrát víc než před válkou.
Jenže to je vzhledem k tradičně silné roli uhlí pořád zoufale málo. Pokud jde o podíl zelených zdrojů ve výrobě elektřiny, bylo Česko v rámci EU loni třetí od konce. Hůř si vedla už jen atypická ostrovní Malta a miniaturní Lucembursko.
Formálně tomu Česko rozumí a k přechodu z uhlí na slunce a vítr se naoko hlásí. Před Vánoci Fialova vláda schválila to, co si slíbily všechny země EU – takzvaný klimatický plán. Podle něj by instalovaný výkon solárů měl do roku 2030 v Česku stoupnout z dnešních čtyř na deset gigawattů a u větru z dnešních 0,35 na 1,5 GW tak, aby čistá energie kryla 30 procent spotřeby.
Praxe ale vypadá úplně jinak. Zákon Lex OZE 3, připravený na podporu zelených zdrojů podle unijních směrnic, začal po letech blokády ze strany fosilních výrobců platit až letos. Navíc se známým přílepkem, který má podrobit solární výrobce novým kontrolám, takže si jej investoři vyložili spíš jako varování, aby se Česku vyhnuli.
Další zákon s ambicí vytyčit nekontroverzní zóny pro rychlejší budování větrníků doputoval do Sněmovny na poslední chvíli až letos. Jeho stoupencům nezbývá než se modlit, aby do textu po poslancích nezačali šťourat i senátoři. Protože pokud horní komora zákon vrátí s připomínkami, Sněmovna už ho nestihne do voleb projednat a celá norma spadne pod stůl.
U solárů se zase už roky marně řeší jiná praktická brzda, a sice slabá distribuční síť ucpaná obřím množstvím spekulativních žádostí o připojení. Kvůli nim jiné, vážně míněné žádosti stojí u distribučních firem frontu. Pokus o řešení přináší Lex OZE 3, ale jak zabere v praxi, ještě není jasné.
Aukce jako na Dukovany
Kromě odblokování sítě by v praxi podle autorů studie nejvíc pomohly aukce, používané třeba v Německu. Nebo svým způsobem i v Česku – když se v tendru hledal stavitel Dukovan, státní podpora v tomto případě nikoho nepohoršovala.
V principu jde o to, že stát vypíše dražbu, ve které privátní investoři nabízejí, kolik solárů nebo větrných parků postaví a jakou by si představovali výkupní cenu. Kdo chce nejméně, vyhraje.
Německo takto loni podle SMO vysoutěžilo nové dva gigawatty solárů (což by zdejší výkon zdvojnásobilo) za 49,5 eur/MWh, což je nižší cena, než za kolik se silová elektřina aktuálně kupuje na trhu. Zůstane-li tržní cena výš, stát na rozdílu vydělá. Stejně to ČEZ slibuje u Dukovan.
Česko by mohlo takové aukce vypsat hned. Stávající zákony to umožňují a financovat by je šlo z povolenek, o které se západní státy s Českem dělí. Politici se ale před příslibem nových dotací pro solárníky křižují, a tak praxe zůstává u toho, že solární parky dostávají jen investiční podporu. I když u ní hrozí plýtvání. Aukce by lépe vybraly nejefektivnější uchazeče a přinesly by za stejně peněz víc muziky.
Proč ale solárníci vůbec nějaké dotace potřebují, když v Německu umí slíbit nižší cenu oproti trhu? Podle Jana Krčála z Fakt o klimatu jde o totéž, co stát dělá u Dukovan, které by také nikdo na vlastní pěst nestavěl. „Developeři a banky, které mají obnovitelné zdroje financovat, čelí velké nejistotě ohledně vývoje energetiky. Hrozně špatně se počítá, jestli projekt bude ziskový, protože nikdo moc neví, co se přesně stane,“ vysvětluje Krčál smysl garancí.
Zápal pro tyto vize a pro čistou energetiku vůbec je ale v Česku nevalný. Proto obsahuje nová studie SME již zmíněný scénář „business as usual“. V textu se pro něj také používá značka „NKEP–“, kde NKEP je zkratka pro platný klimatický plán a minus značí korekci budovatelských plánů směrem dolů s ohledem na aktuální rozpoložení politických nálad.
Ty nevypadají příliš nadějně v situaci, kdy favorit letošních voleb hlásá vizi, že „Green Deal je mrtev“ a jedinou správnou cestou je ho „úplně, trvale a bez kompromisů“ zrušit. Až kvůli tomu začne zdražovat elektřina, možná to Andrej Babiš zas svede na soláry. Ale bude to podobně platné a pravdivé, jako když Donald Trump hází své problémy na „globalisty“ nebo když Robert Fico viní z neklidu v Evropě Ukrajinu. | 
