Vážení čtenáři,
Česko po letech váhání zahořelo pro solární panely. Podle dat Solární asociace se u nás loni postavilo skoro 83 tisíc nových fotovoltaik o kapacitě téměř jednoho temelínského bloku, letos má boom pokračovat. Ekologičtí aktivisté se radují, obchodníky a správce rozvodných sítí to však netěší.
Soláry se stále objevují hlavně na střechách rodinných domů. Jen pomalu se začínají připojovat také větší firemní elektrárny a solární parky. Letos se novým impulsem pro rozvoj fotovoltaik stane možnost sdílení solární elektřiny do dalších odběrných míst, což může motivovat k instalaci dalších střešních panelů hlavně obce, SVJ či majitele bytových domů.
Potíž je v tom, že s rostoucím počtem malých, nepravidelně vyrábějících elektráren rostou náklady na udržování stability v elektroenergetické soustavě. Připomeňme, že v ní musí v každém okamžiku odpovídat aktuální výroba aktuální spotřebě, jinak systém nefunguje. S přibýváním solárů je ale řízení rovnováhy čím dál dražší. A to jak pro správce páteřních sítí ČEPS, tak pro všechny tři distributory dopravující elektřinu na jednotlivá odběrná místa, i pro obchodníky, kteří ji prodávají.
Růst nákladů na takzvané podpůrné služby (nákupy chybějící elektřiny nebo využití takzvané záporné zálohy a odčerpání energie ze sítě), už se začal promítat v růstu příslušného poplatku na zákaznických fakturách. Tahle zátěž bude stoupat. Zatím se ale nemluví o nákladech obchodníků.
Do jejich kuchyně nechal v lednovém rozhovoru pro podcast Agenda nahlédnout marketingový šéf Centropolu Jiří Matoušek. Stojí to za širší vysvětlení: Dodavatelé musí dopředu hlásit, jakou spotřebu u klientů očekávají. Mají k tomu vymazlené predikční modely a dlouholetá data o spotřebním chování. Někdy ale jejich odhady nevyjdou a za chybné predikce jsou pak obchodníci pokutováni takzvanými platbami za odchylku.
S určitou mírou nepřesnosti samozřejmě obchodníci počítali vždycky a tvoří si na to rezervu. Jenomže jak přibývá solárů, musí být tato rezerva čím dál větší. „Historicky jsme cenu za odchylku počítali na úrovni 50 nebo 60 korun na megawatthodinu, dnes ji kalkulujeme na úrovni třeba až 150 korun,“ říká Matoušek ve zmíněném rozhovoru.
Obchodníci zatím nesou náklady na nevypočitatelnost domácích fotovoltaik na svých bedrech, odráží se to do jejich nižších zisků. Nepůjde to tak ale donekonečna. Časem se vyšší náklady začnou propisovat do zákaznických cen.
A teď jde o to, jestli tuto zátěž mají dodavatelé přenášet na všechny své klienty stejně. Nebo jen na ty, kteří stabilitu v soustavě víc narušují – tedy na solárníky.
„Nepřijde nám spravedlivé, že jedna skupina domácností bude přispívat na náklady spojené s druhou skupinou, která zároveň elektřinu vyrábí. První skupina by měla získat nižší cenu elektřiny než skupina s fotovoltaikou, jejíž spotřeba závisí na počasí,“ řekl Matoušek tento týden v rozhovoru pro iDnes.
Centropol tak jako první zvažuje zavedení tarifů, které cenově zvýhodní domácnosti s předvídatelným spotřebitelským chováním. Rozuměj domácnosti bez fotovoltaik, například v bytových domech.
„Obtížně predikovatelná odchylka nás opravdu trápí. Zatím to nikdo do ceny nepromítá, nikdo z dodavatelů s tím nechce přijít jako první. Uvidíme, jestli se odváží Centropol. Ale určitě je spravedlivé reagovat na to, že u spotřebitelů, kteří mají vlastní zdroj, je spotřeba nepredikovatelná,“ říká Jiří Gavor z Asociace nezávislých dodavatelů energií (ANDE).
Náklady na rostoucí počet fotovoltaik dohání kromě společnosti ČEPS a obchodníků i distributory. „Je nutné si připustit, že rostoucí počet mikrozdrojů má své náklady, o některých se pořád mlčí… Přitom už nyní jsou to v celkovém rozpočtu distribuce elektřiny miliardy korun, které musí zaplatit lidé v navýšení měrných poplatků,“ říká Michal Macenauer z poradenské firmy EGÚ Brno. I on dodává: „Je prostě třeba řešit, zda mají zmíněné miliardy platit všichni občané, či jen viníci s vlastními fotovoltaikami.“
Morálně je situace jasná. Pořízení fotovoltaiky je dostupné jen pro movitější část populace. Tedy pro občany, kteří mají vlastní nemovitost s vhodnou střechou a kteří si mohou dovolit několikasettisícový výdaj. Na pořízení solárů se jim přitom částečně skládají méně šťastní spoluobčané, protože naprostá většina solárních instalací je podpořena dotací ze společných peněz daňových poplatníků.
O to víc by bylo nespravedlivé, kdyby i vyšší náklady na provoz sítí, které způsobují fotovoltaiky, měli hradit všichni spotřebitelé stejnou měrou. Šlo by o klasickou privatizaci výnosů a socializaci výdajů.
Stejné dilema bude časem řešit i nová tarifní struktura, která musí mnohem víc zohlednit, jak který spotřebitel zatěžuje sítě. Změny už začal Energetický regulační úřad zavádět, zatím se ale týkají jen velkých firem. Kolem roku 2027 by však měla nová tarifní struktura začít platit i pro malé odběratele, tedy domácnosti, živnostníky a malé podniky. A bude kolem toho nepochybně tvrdý politický boj.
Debatou o tarifní změně jsme už jednou prošli kolem roku 2015, kdy ERÚ řídila Alena Vitásková. Pokus skončil neslavně a vyšuměl do ztracena, protože se politici lekli negativní voličské reakce. Teď už se ale změna odkládat nedá. „Platba za užívání soustavy musí odpovídat nákladům i přínosům spotřebitele. Mikrozdrojům se platba za síť zvýší,“ předpovídá Jiří Gavor.
Je dobře, že se o tom konečně začíná nahlas mluvit. Změna bude u části občanů nepopulární. Ale čím déle se tenhle fakt bude zastírat, tím těžší pak bude jeho obhajoba.
Na druhou stranu dostanou majitelé malých elektráren časem šanci si své vyšší platby za síť kompenzovat. Obchodníci postupně začnou odměňovat spotřebitelskou flexibilitu. Tedy dávat klientům slevy za to, že odběr elektřiny přizpůsobí potřebám soustavy, budou spouštět své spotřebiče v době výrobních přebytků a snižovat odběr v době spotřebitelských špiček.
Zatím o zvýhodnění za flexibilitu není ohromující zájem, jak dokázal letošní průzkum Centropolu u zhruba pětistovky odběratelů. Na druhou stranu právě solárníci si už dnes na flexibilní chování zvykají nejrychleji ze všech malospotřebitelů. | 
