Vážení čtenáři,
už druhý týden hýbe investorskou komunitou „kauza ČEZ“. Není divu – ve hře je zestátnění velkého majetku i budoucí podoba české energetiky. Jen je tu pořád víc rizik i nejasností pro investory i stát než jasných odpovědí.
Aktuální debatu rozvířil návrh zákona o přeměnách obchodních společností a družstev, který – pokud bude takto přijat – umožní vytěsnit minoritní akcionáře z firmy za podmínek určených státem. Ten srazil akcie ČEZ z 1200 za kus téměř k tisícovce, a tak je z toho mela. Podstatnější než pohyby kurzu jsou ale jiné otázky:
Za prvé, jakou část ČEZu chce stát vlastně ovládnout? Celý minoritní podíl má hodnotu přes 200 miliard korun. Při tristním stavu státní kasy těžko stát vydá stovky miliard na ovládnutí celé skupiny. Za druhé, proč chce vláda převzít nad energetikou plnou kontrolu? Za třetí, jakou cestou k tomu chce dojít? A za čtvrté, jak rychle k tomu dojde.
Pojďme na to postupně. Premiér i ministr financí opakovaně řekli, že vláda chce převzít kontrolu nad výrobou ČEZu. Tedy nad elektrárnami. Na trhu se spekuluje i o tom, že by do zestátňované části měla spadnout tu distribuce (spravuje část rozvodné sítě), tu obchod. Spousta lidí je přesvědčena, že by tím stát mohl zlevňovat elektřinu. Což je iluze.
Distribuce je regulovaná, na trhu kromě ČEZu působí i dva další hráči PRE a EG.D. Obchodníků jsou u nás stovky. I kdyby největšího z nich, ČEZ Prodej, ovládl stát, nemůže mu diktovat nízké ceny, jež by válcovaly konkurenty.
Jediné, co dává smysl, je zestátnění výrobní části ČEZu s domácími uhelnými, jadernými a vodními elektrárnami, případně s dosud vybudovanými solárními parky.
Otázka druhá: Proč to vůbec dělat? O zestátnění ČEZu se vládní politici začali zmiňovat loni v souvislosti s řešením energetické krize. Právě tím vzbudili dojem, že jim jde o kontrolu nad cenami. Dnes důvod k transformaci ČEZu vysvětluje šéfka kabinetu ministra financí Michaela Lagronová zajištěním „energetické bezpečnosti a suverenity Česka do budoucna“ a dále tím, že „stát má proto do budoucna více investovat do výroby elektřiny z jádra, tedy do kapacity nových zdrojů“.
Zapomeňte na státní zásahy do ceny elektřiny, jediným motivem chystané změny je prostě snaha získat pod státní kontrolu investice do nových elektráren. Nejen jaderných, jejichž výstavbu dnes všude v Evropě chystají přímo vlády a státem řízené entity, ale také plynových, které je třeba budovat jako náhradu za odstavované uhlí. Zodpovědnost za domácí zdrojovou základnu v energetice prostě nese stát.
Pravda, ČEZ má uzavřenou smlouvu, podle níž může stát odkoupit dceřinou firmu Dukovany II, která chystá projekt nového reaktoru na Moravě. Dnes se ale vládní politici i stratégové shodují, že bude třeba postavit ne jednu, ale minimálně čtyři nové jaderky. Stát k tomu potřebuje aktiva, která v Dukovanech II nejsou. Proto má zestátnění elektráren logiku.
Otázka třetí, jak na to. Po zveřejnění návrhu zákona o přeměnách zavládla panika, přiživovaná na sociálních sítích a v médiích velkými investory. Není divu. Stát dal najevo, že chce uzákonit cestu, jak je o jejich akcie připravit za vynaložení co nejmenších nákladů. A argumentuje při tom neférově.
Politici třeba tvrdí, že zákon o přeměnách povinně implementuje evropskou legislativu (což je sice pravda, ale paragrafy usnadňující rozdělení ČEZu jsou čistě domácího původu). Nebo že hranice 75 procent akcionářů, přítomných na valné hromadě, pro přijetí takové změny je v Evropě běžná.
Ani to není pravda, což podrobně i v dalších médiích analyzuje právník Petr Bezouška, bývalý člen Legislativní rady vlády. Muž, který byl z týmu vládních legislativců na jaře vypoklonkován poté, co kritizoval první, na ČEZ otevřeně a přímo mířenou podobu zákona o přeměnách.
Pikantní je, že se o Bezouškovi okamžitě začalo mluvit jako o dvorním právníkovi investora Michala Šnobra, který je hlavní tváří protestujících akcionářů ČEZu a vede s vládou skutečnou mediální válku. Sám Bezouška se tomu směje: „Slyšel jsem, že pracuji pro i Tykače. Jsou to hlouposti, pro nikoho z energetiky jsem nikdy nepracoval. A myslím, že pan Šnobr je trochu magor. Analýzu evropské legislativy jsem dělal prostě proto, že mě celá situace osobně nakrkla,“ řekl mi.
Podstatné je, že jeho argumentaci nikdo nevyvrátil a potvrzují ji další právníci. Politici prostě ohledně zákona o přeměnách neříkají pravdu. Ale to je nakonec vedlejší.
I kdyby sporný zákon prošel, není jisté, že by stát s jeho pomocí minoritáře ČEZu okradl. „Přeměně“ skupiny by muselo předcházet detailní ocenění jejích částí. Kdyby stát z pozice síly vytlačil minoritáře z firmy za neférově nízkou cenu, následovaly by soudní tahanice s obrovským rizikem pro státní kasu. Zestátnění může nakonec proběhnout jiným způsobem.
Stát nebo sám ČEZ může nabídnout dobrovolný odkup akcií skupiny. Pokud bude cena alespoň trochu zajímavá, může se relativně rychle zvýšit státem kontrolovaný podíl. Pak bude snazší i levnější nabídnout minoritářům schůdné řešení: ČEZ se může rozdělit na výrobní a nevýrobní část a minoritáři budou za odchod z té výrobní kompenzováni patřičným zvýšením podílů v té nevýrobní, která se dál může obchodovat na burze.
Ostatně ČEZ se ani nemusí zcela rozřezat, státem kontrolovaná i na burze obchodovaná část mohou být i v budoucnu součástí jednoho holdingu.
Debata kolem brutálně vyhlížejícího zákona o přeměnách může být z vládního pohledu docela dobrým nástrojem na vystrašení minoritářů a cestou ke snadnějšímu získání co největšího podílu ve firmě při dobrovolném odkupu. A konečná podoba obávaného zákona může ještě doznat nejrůznějších změn.
Tím jsme u otázky čtvrté, tedy časového horizontu celé operace. Vlivní minoritáři, s nimiž jsem mluvila, jsou přesvědčeni, že vláda chce ovládnout elektrárny ČEZu do konce tohoto roku. Už proto, aby je pevně třímala v rukou, až se vyhodnotí nabídky na výstavbu dukovanského reaktoru a poražení hráči začnou hrozit arbitrážemi, což se u tak velké zakázky dá čekat.
Potíž je v tom, že podle všech dostupných informací zatím Ministerstvo financí nemá jasný plán, co přesně z ČEZu chce získat pod státní kontrolu a jak přesně to chce provést.
To je nejspíš i hlavní důvod, proč politici dodnes neřekli, jaké mají s ČEZem plány. Proč už celé měsíce odrážejí všechny dotazy argumentem, že by šlo o kurzotvorné informace, které mohou dál hýbat s akciovým trhem. Ono je úplně normální, když majoritní vlastník jakékoliv korporace oznámí, jaké s ní má plány – jen by to neměl dělat na tiskovce v době, kdy jsou otevřené burzy.
Ale zpátky k časovému horizontu. Podle analytika Petra Dědečka z Patria Corporate Finance není reálné dotáhnout transformaci ČEZu do konce během šesti měsíců, jež zbývají do konce roku. „Rozdělení skupin E.ON nebo RWE v Německu trvalo skoro dva roky, a to jde u sousedů všechno rychleji než u nás,“ říká. „ČEZ má přes 200 dceřiných společností, musí se ocenit obrovské množství aktiv, posoudit různé varianty. A management nemůže na transformaci začít pracovat, dokud mu to neuloží akcionáři.“ Na programu výroční valné hromady 26. června ale dělení ČEZu není a projednávat se nemá.
Operaci může kromě nepřipravenosti vládního plánu zdržet i stav státní kasy. V situaci, kdy všem resortům hrozí škrty, omezují se investice a státní zaměstnance čeká propad platů, se peníze na vykoupení minoritářů ČEZu budou hledat těžko. Takže transformace ČEZu – jakkoliv je žádoucí – není dnes vůbec jistá. Ale nechme se překvapit. | 
