Vážení čtenáři,
nad budoucností českého průmyslu se stahují mračna. Jde sice o soukromý byznys, přesto je to hrozba pro celou společnost.
Průmysl tvoří 29 procent domácího HDP a 30 procent exportu, na zaměstnanosti se podílí více než 28 procenty. I když se o českých fabrikách mluví jako o „montovnách“, jsou do značné míry tahounem inovací. Podle hodnocení Ministerstva průmyslu spadá skoro 60 procent domácí průmyslové produkce do „high-tech“ nebo „medium high-tech“ segmentu.
Podmínky pro tenhle veledůležitý obor se ale rychle zhoršují. Fabrikám během posledního roku vyletěly nahoru náklady na energie, suroviny a materiály. Teď sílí tlak na mzdy. Pracovní trh je vymetený. A z Bruselu postupně přicházejí přitvrzující regulace, které zdražují nebo brzy začnou zdražovat spotřební produkty, což dál srazí už tak oslabenou evropskou poptávku.
Zároveň svět prochází přelomovými změnami, rozjíždí se technologická revoluce. Táhnou ji jednak obrovské investice proudící na rozvoj zelených technologií, jednak postupující digitalizace a nástup umělé inteligence.
V téhle zlomové době se celkově zhoršuje pozice evropských firem na globálním trhu. Vláda USA přijala protiinflační zákon (Inflation Reduction Act, zkráceně IRA), který zvýhodňuje domácí výrobu před importem. Americké firmy mají levnější energie a díky IRA navíc šanci na subvence.
Čína, jejíž vláda podporuje průmysl dlouhodobě, kvalitou produkce už v řadě oborů předčila evropskou konkurenci. Dávno to platí pro ITC produkci, zřejmě se to brzy stane ve výrobě automobilů.
Podle loňské studie společnosti PWC v roce 2025 Čína v Evropě prodá 800 tisíc svých vozů, většinou elektroaut. A kvůli zámořské konkurenci se Evropa už v půli dekády změní z globálního vývozce automobilů v čistého dovozce. Nemluvě o tom, že Asie zcela dominuje globálnímu trhu ve výrobě čipů nebo komponentů pro solární energetiku.
Český průmysl nutně musí na probíhající změny reagovat. Musí se zmodernizovat, snížit závislost na energiích i lidské práci. Potřebuje přitáhnout nový kapitál, nové investice.
Ne všichni domácí průmysloví matadoři to chápou. Místo mobilizace a chuti hledat nové byznysové šance se od nich často ozývá spíš nostalgický stesk po starém dobrém světě. A stížnosti na unijní zelenou politiku, která za všechny ty hrozící trable údajně může.
Jenomže to svědčí o nepochopení toho, co se kolem nás děje. Trend k dekarbonizaci, udržitelnosti a většímu využití obnovitelných zdrojů není přáním pomatených evropských ideologů. Největší obnovitelné elektrárny i energetická úložiště dnes staví Čína, která chce do roku 2025 těmito technologiemi pokrývat třetinu své energetické spotřeby. Američané za systematické vládní podpory řadu let rozvíjejí technologie na ukládání CO2 pod zem, Kanada se soustředí na malé jaderné reaktory...
Pravda, Evropa si zkomplikovala život snahou dekarbonizovat co nejrychleji, což ji dovedlo až k závislosti na ruském levném plynu. V evropské hospodářské politice je řada chyb a tipuji, že nejednu z chystaných „zelených“ regulací čeká odklad nebo přehodnocení. Jenomže český průmysl má i handicapy, které nevycházejí z Bruselu, ale mají čistě domácí kořeny.
Byznys třeba potřebuje stabilní makroekonomické prostředí. Jenomže Česko zápasí s vysokou inflací a rostoucím státním dluhem, hrozí tu měsíce, možná i roky nejistot kolem daní a rozpočtových škrtů.
Na průmyslníky také nelibě dopadá nejistota ohledně budoucích dodávek cenově přijatelných energií. Země nutně potřebuje jasný plán na zajištění dodávek plynu a financování výstavby nových řiditelných elektráren, energetických úložišť a posilování kapacity energetických sítí, jinak nám budou hrozit energetické výpadky.
Průmysl potřebuje kvalifikovanou pracovní sílu, ale český pracovní trh zůstává hermeticky zavřený pro pracovníky z mimoevropských zemí a zákoník práce dávno nevyhovuje ani zaměstnancům, ani zaměstnavatelům.
České školství produkuje málo absolventů s profilem, který nový průmysl potřebuje. Nemám na mysli svářeče a zámečníky, ale techniky schopné programovat a řídit moderní stroje, navrhovat a tvořit nová řešení. Lidi otevřené změnám a zvyklé tvůrčím způsobem myslet. A pak je tu příšerná česká byrokracie, která ruku v ruce s přebujelým aktivismem zdárně blokuje nové projekty.
Spoustu bariér pro rozvoj českého průmyslu má prostě na svědomí nevýkonný a nefunkční stát. Což se projevuje i v tom, že české vlády celá léta nejsou schopny se k evropské zelené politice racionálně stavět a včas pracovat na prosazení českých zájmů.
Právě teď je k tomu znovu příležitost. Evropská komise připravuje zákon na podporu moderního průmyslu, který má být odpovědí na americký ochranářský zákon IRA.
Evropský Net Zero Industry Act zvýhodňuje vybrané moderní technologie, zjednodušuje a zkracuje pro ně povolovací řízení, usnadňuje jim financování. Zavádí „evropské akademie“ pro vzdělávání v potřebných dovednostech a přináší platformu pro mezinárodní koordinaci velkých investičních projektů. To všechno by řešilo i mnohé trable českých průmyslníků a mohlo by to přispět ke kýžené modernizaci, kdyby to nemělo jeden zásadní háček.
Navrhovaná podpora se omezuje jen na pár taxativně vyjmenovaných technologií, které u nás zatím téměř nejsou vidět. Ve velkém se tu do nich těžko bude investovat, protože jde vesměs o nákladné projekty s nejistou návratností.
Pokud Net Zero Industry Act projde v navrhované podobě, Česku nepomůže. Naopak ještě přispěje k jeho odsouvání z hledáčku investorů, kteří zamíří do bohatších zemí, schopných nabídnout novému byznysu větší finanční podporu. Česko nutně potřebuje, aby se evropská podpora moderního průmyslu otevřela pro mnohem širší spektrum oborů. Včetně jaderných technologií, v nichž máme zkušenost, tradici a rozjetý vývoj.
Bylo by dobré, kdyby bruselské průmyslové politice tentokrát věnovala česká vláda i čeští byznysmeni dostatek pozornosti. Snažit se zvrátit chystanou legislativu pět minut po dvanácté, jak se to dělo kolem zákazu prodeje aut se spalovacími motory nebo kolem emisní normy pro auta Euro 7, není rozumná cesta. | 
