Vážení čtenáři,
v Česku se pomalu, ale jistě rozjíždí debata o budoucnosti domácího uhlí v energetice. Je to zapeklité a mnohovrstevnaté téma, u něhož je dobré odhodit předsudky a ideologická klišé. Ne všichni, kdo do problému mají co mluvit, to chápou.
Náměstek ministra životního prostředí a téměř jistý budoucí šéf resortu Petr Hladík bez nejmenších pochyb prohlašuje, že spalování uhlí v Česku skončí do roku 2033. Uhelné elektrárny u nás dnes pokrývají dvě pětiny spotřeby. Hladík tvrdí, že je možno tuto kapacitu během deseti let nahradit v obnovitelných a plynových zdrojích, pomůže prý i jedna nová přečerpávací elektrárna, která se zaplatí z Modernizačního fondu.
Vnesla bych do toho trochu realismu. Obnovitelné zdroje, byť doplňované adekvátní bateriovou kapacitou, zajistí výrobu elektřiny nejvýš od jara do podzimu. Přes zimu se na ně spoléhat nedá. Největší domácí přečerpávačka Dlouhé stráně v Jeseníkách je sice skvělé akumulační zařízení, nicméně tahle „baterka“ se dokáže vybíjet a dodávat do české soustavy elektřinu jen asi šest hodin. Jedny další Dlouhé stráně nás nevytrhnou a sezonní akumulaci energie nevyřeší.
Hladík mluví také o jádru, ovšem nový reaktor v Dukovanech se má spustit až v roce 2036. Pokud se to do té doby povede, bude to zázrak. Osobně bych si na splnění termínu nevsadila. A představa, že od začátku 30. let budeme v Česku stavět jako na běžícím pásu malé modulární reaktory, je také příliš optimistická.
Růst spotřeby elektřiny mohou zbrzdit, nikoliv ale zvrátit, energetické úspory. Část bude muset pokrýt import. Bohužel nevíme, zda počátkem 30. let bude odkud elektřinu dovážet. A už vůbec nevíme, za jaké ceny. Rizika dalšího vývoje popisuje tento týden zveřejněná poslední výroční analýza společnosti ČEPS. Vyčísluje mimo jiné obrovské náklady na transformaci české energetiky, které raketově rostou s urychlováním tempa dekarbonizace.
Je ale nepochybné, že ani v nejzelenějších scénářích se Česko ve 30. letech bez fosilních záloh neobejde. Jako nezbytná náhrada části odstavované uhelné energetiky mají u nás vyrůst nové velké paroplynové elektrárny.
Podle místopředsedy ČEPS Svatopluka Vnoučka by Česko potřebovalo do deseti let mít ideálně tři. K jejich stavbě by vláda musela investorům nabídnout speciální pobídky, takzvané kapacitní mechanismy. Je tomu třeba proklestit politickou cestu, spočítat to, schválit patřičnou legislativu. A obhájit to před spotřebiteli, kteří to budou muset zaplatit.
I proto se vláda na odstavování uhlí na rozdíl od budoucího ministra Hladíka dívá střízlivěji. Sice ujišťuje, že udělá vše pro konec uhlí do roku 2033, ale nechává si únikovou cestu. „Uhelné elektrárny budou odstavovány pod podmínkou zajištění dostatečných záložních kapacit,“ píše vláda jak ve svém původním, tak i v čerstvě aktualizovaném programové prohlášení.
Tyto podmínky pro uhelný útlum nespočívají jen v pobídkách pro výstavbu náhradních elektráren a ve slibovaném rozvoji uhelných regionů. Hlavně bude potřeba zajistit bezpečnou dodávku cenově přijatelného zemního plynu, jehož spotřeba by se kvůli nové výrobě elektřiny výrazně zvedla. Dobudovat přepravní infrastrukturu orientovanou na neruské dodávky. A uzavřít dlouhodobé importní kontrakty s vývozci.
Plynárenští experti ujišťují, že plynu je ve světě dost a trh se po loňské panice rychle stabilizuje. Jenomže zajištění bezpečných dodávek plynu nebude úplně triviální úkol a sílí tak hlasy volající po zachování uhlí až za horizont roku 2040. Možnosti máme.
V Česku lze v rámci platných územních limitů těžit hnědé uhlí až do 50. let, navíc máme elektrárny, schopné v příští dekádě fungovat. Skupina ČEZ od roku 2012 zásadně zmodernizovala zdroje v Prunéřově a Tušimicích, v Ledvicích dokonce postavila zcela nový nadkritický blok. Stálo to 100 miliard korun, výrazně to snížilo emise. Tušimice a Prunéřov se tím chystaly na provoz minimálně do druhé půli 30. let, Ledvice do začátku let čtyřicátých.
Je třeba kvůli ekologii předčasně odstavovat modernizované uhelné zdroje a stavět nové paroplynky? Je pravda, že plyn méně znečišťuje ovzduší v okolí elektráren. Celkový efekt pro životní prostředí je ale sporný.
Plyn se těží v zámoří, často ve státech, které si s emisní regulací dělají méně starostí než Evropa. Je třeba energie na jeho zkapalnění, přepravu po moři i po pevnině na velké vzdálenosti. Plynofikace vyžaduje budování nové infrastruktury. Celková emisní stopa tohoto procesu téměř jistě není menší než emisní stopa místní těžby uhlí, spalovaného v blízkých zmodernizovaných elektrárnách. Stálo by to ovšem za pořádnou odbornou analýzu.
Podle ministra Hladíka nejsou uhelky vhodné k zálohování obnovitelných zdrojů, nejsou prý dost flexibilní. Není to pravda, uhelné elektrárny u nás i v zahraničí běžně služby na vyrovnávání stability v elektrizační soustavě dodávají.
Na druhou stranu proti uhlí mluví ekonomika. Uhelná energetika je v nemilosti většiny bank a pojišťoven, jež ji odmítají financovat. K plynu jsou smířlivější, protože podle regulí Evropské unie má zelenou nálepku, byť jen do roku 2035.
S rostoucím podílem obnovitelných zdrojů u nás i v sousedních státech se navíc výnosnost uhelných zdrojů bude zhoršovat: V době, kdy „svítí/fouká“, se na trh pohrne levná solární nebo větrná elektřina, jíž uhelky zatížené emisními povolenkami nemohou konkurovat. O jejich produkci po velkou část roku nebude zájem. A klesne-li počet hodin jejich provozu pod určitou hranici, nevyplatí se ani výroba uhelné elektřiny, ani těžba v přilehlých dolech.
Bez podpory státu proto nemá česká uhelná energetika před sebou dlouhou budoucnost. A s případnou státní podporou v podobě kapacitních mechanismů se její životnost prodlouží jen zhruba o deset let, protože koncem příští dekády budou i modernizované elektrárny skupiny ČEZ dožívat.
Vláda se tak bude muset rozhodnout, jak se k domácímu uhlí postavit. Bude to politicky ožehavý oříšek. A neměl by se louskat pouze s ideologickou výzbrojí, ale na základě rozumných propočtů a konkrétních dat. | 
