Vážení čtenáři,
na politické scéně vrcholí debata o speciálním zdanění vysoce ziskových firem. Není úplně jasné, jak mu říkat, zda daň z „mimořádných“ nebo „nezasloužených“ zisků, po anglicku „Windfall Tax“, či sektorová daň. Říkejme tedy „daň válečná“. Je v tom příslib, že by šlo jen o dočasné opatření.
Vláda slibuje rozhodnout o tomto kroku do 10. září, na programu ho má už příští týden. Jak uvedl ministr financí Zbyněk Stanjura, zasáhnout by mohl velké energetické firmy, banky a ještě jedno, zatím nezveřejněné odvětví. Jde každopádně o mimořádně kontroverzní téma.
Názor na zdanění momentálních zisků velkých firem dělí dokonce i vládní ODS. Zatímco pragmatický strážce státní kasy Stanjura se kloní k uvalení válečné daně na vybrané korporace, hlavní ekonomický expert strany Jan Skopeček to už dřív označil za populistické gesto a svůj názor stále nezměnil.
„Obávám se negativních politických i ekonomických důsledků. Jako vhodnější bych preferoval dohodu dnes vysoce ziskových odvětví s vládou o formě a výši jejich solidarity a podílu na zvýšených veřejných výdajích souvisejících s energetickou krizí a válkou na Ukrajině,“ napsal mi v pátek.
Já soudím, že namístě je v této chvíli spíš Stanjurův pragmatismus než Skopečkova pravicová ideologická čistota a víra v dobrou vůli velkého byznysu.
Podle informací deníku E15 zpracovala Národní rozpočtová rada před dvěma týdny analýzu se třemi alternativními pásmy zvažované daně uvalené na banky a energetiky. Danit 40, 50 nebo 60 procenty se má zisk, od něhož by se odečetl průměr zisků posledních pěti let. Výnos by se v jednotlivých variantách pohyboval od 27 do 40 miliard korun.
Pravda, proti takovéto válečné dani mluví řada logických argumentů.
Za prvé, je to krok nesystémový, nabourává předvídatelnost daňového systému. Zvýšení daňové zátěže je navíc v rozporu se sliby, které lídr vládní koalice ODS svým voličům dal.
Za druhé, v případě energetik jde zdanění i proti energetické politice posledních let. V Česku je ve hře hlavně zdanění zisků elektráren. Můžeme po vzoru Velké Británie zatížit daní místní těžaře plynu a ropy, což by bylo jednodušší, ale tuzemská těžba je tak malá, že by to nemělo velký efekt.
Mimořádné zisky tuzemské eneregetiky táhnou vysoké ceny elektřiny dané dvěma odlišnými faktory. Jednak zdražením plynu v důsledku válečného konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou. A jednak vysokými cenami emisních povolenek, které vyšroubovala už před válkou evropská regulace. Tedy očekávatelnými a vlastně záměrnými náklady na dekarbonizaci.
Z vývoje samozřejmě nejvíc těží firmy, které vyrábějí čistou elektřinu v bezemisních zdrojích. Což je u nás polostátní ČEZ, jemuž jde vysoká cena elektřiny opravdu k duhu. Odhad letošního zisku nedávno manažeři zvedli na rekordních 60 až 65 miliard korun.
Tím se dostáváme k dalšímu problému „válečné daně“. Mimořádné zdanění ČEZ je vrcholně nespravedlivé vůči minoritním akcionářům firmy. Kdyby se stát rozhodl stáhnout podíl z mimořádného zisku ČEZ ve formě dividendy, dostala by se část i k nim. Pokud přijde na daň, minoritáři o svůj díl výnosu přijdou.
Hraje se o velké peníze: Podle šéfa ČEZ Daniela Beneše dosáhne dividenda z letošního zisku 48 až 52 miliard korun, na stát jako majoritního akcionáře by z toho připadlo mezi 34 až 36 miliardami. Minoritáři tedy hrají o nějakých 16 miliard korun. Pokud o ně zásahem státu přijdou, bude to skutečně nefér.
Není pochyb o tom, že válečná daň není nic pěkného, a pokud na ni vláda kývne, bude ji to stát politický kapitál. Potíž je v tom, že ty peníze státní kasa zoufale potřebuje. A neexistuje alternativa, která by byla méně nesystémová, méně nelogická či méně nespravedlivá – pokud by tedy vláda nepřesvědčila velký byznys, aby jí ty peníze poslal dobrovolně.
Stát bude muset spotřebitelům s vysokými cenami energií pomoci a rozhodně na to nebude stačit 66 miliard korun, jež na to vláda zatím rezervovala v letošním a příštím rozpočtu.
Podle červencové analýzy společnosti Centropol odsají krizové ceny energií z českých domácností a firem do konce příštího roku 465 miliard korun. Od sepsání analýzy jdou ale ceny obou komodit stále nahoru a celkový účet za energetickou drahotu tak stále není konečný. Kabinet čeká obrovský výdaj a státní dluh i bez něj roste varovným tempem.
Vláda nemůže a nesmí vyšší ceny kompenzovat všem spotřebitelům, bylo by to nehospodárné i nebezpečné. Musí ale zabránit reálně hrozícímu finančnímu kolapsu velké části střední třídy, živnostníků a firem.
Nejde o laciný populismus, nýbrž o zachování sociálního smíru, chodu ekonomiky a fungování státu. K tomu musí kabinet najít nouzové zdroje zvící desítek až stovek miliard. Pokud k tomu pomůže válečná daň, nezbude než k ní sáhnout.
Zároveň nezbývá než věřit ministru Stanjurovi, že jde o mimořádný a neopakovatelný krok. Válečná daň neřeší dlouhodobou stabilizaci státních financí. Kromě nouzového mimořádného nástroje potřebuje země systematickou daňovou a důchodovou reformu a nejspíš i přehodnocení rozsahu, ceny či kvality služeb, jež stát občanům poskytuje.
Navíc má vláda ještě jeden důležitý domácí úkol, o němž se ale skoro nemluví: Musí definitivně rozhodnout, jak dál v české energetice. Jak zajistit do budoucna stabilní dodávky cenově únosného plynu i výstavbu nových elektráren. A odpovědět na otázku, jak velkou cenu za dekarbonizaci je český spotřebitel schopen a ochoten zaplatit. | 
