Vážení čtenáři,
čtenář Zdeněk mi napsal vyčítavý mail. Prý zbytečně obhajujeme tržní prostředí v energetice. „Na co já potřebuji více obchodníků? Kdysi byl jeden dodavatel a všichni byli spokojeni. Tržní prostředí je k ničemu,“ píše.
Možná se jeho vize brzy naplní. Nad energetickým trhem se stahují mračna.
Podle Operátora trhu s elektřinou (OTE) nyní působí na českém trhu celkem 151 obchodníků s elektřinou a 77 obchodníků s plynem, obsluhujících přes sto odběrných míst (pak jsou tu desítky malých hráčů). Od prvního velkého pádu Bohemia Energy loni v říjnu krachují další a další. Jen letos už přišlo o licenci 15 dodavatelů elektřiny a 19 dodavatelů plynu. Řada dalších svůj klientský kmen prodala jinému hráči.
Otřesy na dodavatelském trhu budou pokračovat. Obchodníci totiž nejsou vítězi, ale jednou z obětí energetické krize: Ani ti nejopatrnější nemají z předchozích let nakoupený veškerý objem energií, jež potřebují pro stálé klienty. Dokupovat tudíž musí za aktuální vysoké ceny. Spotřebitelům, kterým z lepších časů stále dobíhají produkty s fixacemi, jsou ale povinni dál prodávat za předkrizové ceny. Udržet se za těchto okolností nad vodou není jednoduché.
Navíc obchodníci musí skládat na burze obrovské finanční záruky, takzvané margin cally, na vypořádání kontraktů s dodávkou na příští měsíce či roky. Jen pro představu: Třeba česká energetická dvojka SevEn Energy Pavla Tykače kvůli tomu měla na burzách v jednu dobu zmrazeno přes půl miliardy eur.
Pro Tykače to asi není existenční problém, ale jde o astronomické částky, což mají dlouhodobě šanci ustát jen kapitálově opravdu silné firmy. Případně ti, kdo si mohou o podporu říct vlastním akcionářům, jak to udělala Pražská plynárenská, jíž město Praha v dubnu odkleplo dvoumiliardový úvěr a počátkem června garance na další čtyři miliardy bankovních půjček.
S energetickou drahotou zápasí i lídr trhu ČEZ. Zatímco celá skupina za první čtvrtletí letošního roku vydělala skoro 27 miliard korun (hlavně díky levné výrobě své jaderné elektřiny), její dceřiná firma ČEZ Prodej ve stejném období vytvořila 200milionovou ztrátu.
Obchodnické trable nejsou jen specifikem České republiky. Německá vláda jedná o záchraně místního gigantu Uniper, hlavního dovozce ruského plynu určeného i pro naše spotřebitele, jemuž hrozí krach. Německý kabinet mu chystá kapitálovou injekci spojenou se získáním 30procentního podílu v Uniperu.
Do státních rukou v Německu zřejmě zamíří i další energetické firmy. Francouzská vláda se chystá plně zestátnit tamní EdF a i česká vládní koalice začala debatovat o přinejmenším částečném zestátnění skupiny ČEZ. Vlády posilují kontrolu hlavně nad výrobou a infrastrukturou jak v plynu, tak v elektřině. Obchod v tom, pravda, stojí na posledním místě. Ale i o ten se hraje.
Každopádně to vypadá, že přání pana Zdeňka, abychom se vrátili k jednomu dodavateli energie, protože tržní prostředí je k ničemu, se můžeme přinejmenším velmi rychle přiblížit. Šéf Pražské energetiky Pavel Elis odhaduje, že současný tlak ustojí jen pár, tak pět šest největších hráčů. Podle Elise to ale pořád ještě může fungující tržní prostředí zachovat. I když – v telekomunikacích u nás působí tři velcí operátoři a soutěž mezi nimi funguje tak „dobře“, že Češi platí v rámci Evropy za jejich služby jedny z nejvyšších cen.
Naproti tomu soutěž desítek hráčů na energetickém trhu až do loňska fungovala dobře a přispívala k tomu, že jsme tu léta měli nízké ceny, dodavatelé se o nás přetahovali a lákali nás na různé bonbonky. Teď se trh obrátil proti nám. S tím, jak postupně končí fixované kontrakty z lepších dob, nás dohání extrémní drahota. Ony jsou cenové výkyvy dané kolísáním nabídky a poptávky normální, přirozenou součástí tržního fungování.
Otázka ovšem je, jestli jsou energie opravdu jen zboží, které se má obchodovat v tržním prostředí na základě nabídky a poptávky. Nebo jestli jde o veřejný statek, jehož dodávku nám má zajistit stát tak jako jiné služby, které trh řešit neumí – třeba vzdělávání, bezpečnost na ulicích nebo zdravotní péči.
Bez cenově dostupné energie začne společnost velmi rychle kolabovat, jenomže s deficitem energie si trh v krátkodobém horizontu neporadí, jak se teď názorně ukazuje u plynu. Takže argumenty pro pojetí energie jako veřejného statku, jehož dodávku mají zajistit státní mechanismy, posilují.
Oba přístupy, tedy jak trh, tak státní odpovědnost za dodávku, mají samozřejmě své klady i zápory. Nelze ovšem v dobách blaha čerpat to příjemné z trhu a za krizí se svěřit laskavé péči státních úředníků. Na dvou židlích se sedět nedá. Rozhodnutí je výsostně politické, ale politická debata na téma „potřebujeme v energetice trh?“ u nás bohužel vůbec neběží. | 
