Milí čtenáři,
v jednom anglickém románu z počátku 20. století popisuje autor temnou budoucnost tamního pohostinství. Hospody a bary se v dystopické Anglii dělí pouze na dva druhy – špinavé špeluňky s levným pivem a snobské drahé vinárny.
Hrdina románu neuspěje ani v jednom z podniků. Do laciné nálevny nezapadá, budí podezření štamgastů a necítí se v ní bezpečně, zatímco z drahé vinárny ho vyhodí coby pobudu, který nezná nejrůznější someliérské finesy.
Na autora ani název románu si po letech bohužel nepamatuji. Často si ale na tento příběh vzpomenu při přemýšlení o dopadech setrvale klesající spotřeby alkoholu v Česku a trendech, které s tím přicházejí. Nůžky mezi levným a drahým se rozevírají v podstatě ve všech souvisejících oborech, od pivovarnictví, vinařství a výroby lihovin až po samotnou gastronomii.
„Premiumizace, jedině premiumizace,” prohlásil nedávno manažer jedné z velkých českých likérek na dotaz, jak se bude jeho byznys vyvíjet. Klasických levných českých lihovin, jako je tuzemák, zelená nebo vodka se pije méně a výrobci se proto konzumenty snaží zaujmout jinak.
Nabízejí likéry s příchutěmi, více alkoholické lihoviny nebo naopak nápoje s menším obsahem alkoholu, hlavně hotové koktejly v plechovkách, které si zákazník může koupit v akci v obchodě a vypít je kdekoli.
Vinaři naopak sází na perlivá vína, jejichž spotřeba roste. Nejprodávanější kategorií nicméně zůstávají tichá vína s cenou do 100 až 120 korun, což je mimochodem důvod, proč se vinaři tolik brání zdanění. Spotřební daň by takovou láhev zdražila o 20 až 30 korun a prodeje by se o to více snížily.
U piva je trend jasný – pije se více silnějších a dražších ležáků a více nealkoholického piva. Trh ale dlouhodobě klesá a poklesu výroby brání jen rostoucí export. Minipivovary s prémiovějšími pivy narazily podle všeho na strop, protože jejich počet (zhruba 500) ani podíl na celkovém výstavu piva v Česku (asi 2,5 procenta) se už léta mění jen minimálně.
To vše má velké dopady na český restaurační byznys. V Praze a dalších velkých městech se otevírají nové podniky, kavárny a bistra, do nichž chodí movitější klientela, zatímco levné hospody v menších městech a na venkově bojují o přežití.
Listopadové údaje poradenské společnosti Dun & Bradstreet ukazují, že počet firem v gastrobyznysu se za posledních pět let zvýšil o téměř 13 procent, zatímco počet živnostníků v pohostinství za stejnou dobu klesl o více než pětinu.
Česko má navíc stále kam klesat. Podle zatím nejnovějších dat Světové zdravotnické organizace se u nás v roce 2022 vypilo na hlavu 13,7 litru čistého alkoholu. Podle Českého statistického úřadu to bylo 9,7 litru, loni už to ale bylo jen 8,9 litru.
Výrobci doufají, že se lidé díky zlepšující se ekonomické situaci a rostoucím platům k alkoholu vrátí. Klesající spotřeba alkoholu má ale kromě zdražování řadu dalších příčin, od covidové pandemie a s ní souvisejících změn spotřebitelského chování až po zdravější životní styl mladších generací.
Abstinence už dávno není společenské tabu a roli může hrát i nástup sociálních sítí, které lidem nahrazují společenské kontakty, které se dříve ve velkém odehrávaly právě v hospodách a restauracích.
Co nás tedy čeká? Extrémní rozdělení mezi pivní špeluňky a snobské vinárny jako ve zmíněném románu asi ne. Česko se spíše zařadí mezi běžné evropské země, kde lidé pijí méně a více si vybírají, za jaký alkohol utratí své peníze, a kde restaurace nebo hospody nejsou v každé vesnici.
Odhadnout dopady na výrobce alkoholu je složitější. Velcí výrobci přežijí díky své tržní síle, ti menší budou muset zaujmout inovacemi. Celý trh pravděpodobně čeká konsolidace, kde ti úspěšnější pohltí ty méně úspěšné.
Pro Česko je ale tento vývoj dobrá zpráva. Klesající spotřeba alkoholu znamená zdravější společnost, nižší náklady na zdravotní péči a snad i lepší psychickou kondici. Tu budeme v příštím roce potřebovat možná víc než jindy. | 
