|
|
|
|
ma,
není žádné tajemství, že jsem mlsná jako koza. Víc než koza. Mohla bych kozy učit vybíravosti.
Ze všeho nejvíc mi chutnají obyčejná jídla. Brambory s tvarohem. Gulášová polívka. Tlačenka s cibulí. Bramboráky. Vepřové v mrkvi. Škvarky s chlebem. Tvarohová pomazánka. Kysané zelí. Kuře na paprice. Sypké rizoto. Není už čas na jídlo?
Ovšem chutnají mi jenom tehdy, když nepodlehnou žádným zkratkám a zjednodušením a náhražkám. Když je jejich chuť nejlepší možná. Nevadí mi, že to obvykle obnáší o něco víc práce nebo času, vždycky mi ty komplikace za to stojí.
Ke všem jídlům, která vařím, přistupuju stejně. Ptám se sama sebe, zda to je – za jinak stejných surovin a jinak stejných podmínek – jejich nejlepší verze. Pokud ne, hledám ji dál. Tak se mnohdy stane, že si náhle zamiluju něco, co by mě nejspíš za jiných okolností nijak zvlášť neuchvátilo.
Už dlouho jsem si kladla otázku, zda si takto dokážu zamilovat i šunkofleky. Kdybych totiž měla volbu ze dvou jídel a jedno z nich by byly šunkofleky, vyberu si to druhé.
Uznej, že to je docela výzva. Vlastně byla. Nyní, kdybych si měla vybrat ze dvou jídel a jedno z nich by byly moje šunkofleky, už bych to tak jednoduché neměla.
Chceš vědět, co jsem začala dělat jinak? Co udělalo z šunkofleků jídlo, ke kterému se můžu s láskou vracet? Píšu o tom v novém receptu na blogu:
V únoru u dalšího podobně nebezpečného receptu čau,
Florentýna
|
|
|
|
|
|
|
|
