|
|
|
|
ma,
o prázdninách vedou některé cesty do neznáma. Do pořádně velkého neznáma.
O jedné takové osudové cestě ti chci dnes napsat, byť to pro mě není vůbec snadné.
S mým mužem jsme dlouho šli stejným směrem, většinu dní ruku v ruce a s písní na rtech. Ale i když jsme oba měli stejnou mapu a řídili se podle ní, nakonec jsme zjistili, že každý jdeme úplně jiným směrem a že se naše cesty už před nějakou dobou rozešly. Že si uprostřed lesa sice zpíváme a hvízdáme a povídáme i nadále, ale každý sám a každý něco jiného. Že nemůžeme dělat, že jsme si toho nevšimli.
Moc dobře vím, ma, že mé recepty pro tebe mají nádech rodiny a pohody. Nemusíš se bát, že by to z nich zmizelo. Ve vztahu jsou dva, ale v rodině je nás šest. I když se postupně srovnáváme s novou situací, pořád máme na mapě jeden důležitý společný cíl: udělat všechno pro to, aby naše děti i nadále vyrůstaly obklopené láskou obou svých rodičů a abychom se na jejich výchově podíleli společně. Oba věříme tomu, že to zvládneme, že to ustojíme a že naše děti budou stále hrát hlavní roli v našem příběhu, i když se druhé dějství bude odehrávat jinde.
Proto dnes symbolicky na blogu píšu o jídle, které se dá zabalit na jakoukoli cestu. O jídle, které netíží. O jídle, které nepotřebuje na přípravu víc než jednu misku nebo jeden hrnek. O jídle, které dodá chuť a sílu pokračovat každý den znovu dál, i kdyby cesta vedla napříč ledovou stěnou a byla hlášena výstraha nad nepřízní počasí:
Každý má na své cestě osudu nepřehledné a těžko schůdné úseky. Důležité je na nich neztratit hlavu, neztratit sám sebe a taky se nezapomenout občas najíst.
Jídlo lidi spojuje. Vždy je spojovalo a vždy spojovat bude. Je v něm často skryto víc naděje a lásky, než by se na první pohled mohlo zdát.
Florentýna
|
|
|
|
|
|
|
|
